Historie Káhiry

Egypt patří k nejstarším zemím na světě a jeho historie je neodmyslitelně spjata s řekou Nil, která ovládala náboženský, hospodářský i společenský život starověkých Egypťanů. Historie Káhiry, dnešního hlavního a největšího města země, sahá do roku 969 před Kristem, kdy byla založena dynastií Fátimovců.  

Káhira začala vznikat na místě arabského ležení s názvem Fustat z roku 641 př. n. l., které se rozkládalo naproti starému faraonskému hlavnímu městu Memfis ležící na břehu Nilu. Fustat se postupně stalo trvalým sídlištěm a později městem majícím vlastní městská práva. V té době byl Egypt pod nadvládou několika bojovných dynastií. S každou další dynastií se okolo Fustatu začalo směrem na sever rozrůstat nové arabské město. K založení samotné Káhiry došlo v roce 969 před Kristem, kdy se k moci dostala dynastie Fátimovců pocházející ze severní Afriky. Nedaleko Fustatu vystavěla novou rezidenční čtvrť s mnoha paláci, mešitami, náměstími a průjezdy. Celé město bylo obehnáno vysokými fortifikačními zdmi.

Nově vzniklé město ležící těsně před deltou řeky Nilu, dostalo název Misr al-Qahira, což znamená „vítězná“. Název byl údajně odvozen od arabského pojmenování planety Mars, která byla v počátcích výstavby města v ascendentu. Mars má v arabštině přízvisko „vítězný“. Toto pojmenování bylo později v evropských jazycích zkráceno na Káhiru.

Po dynastii Fátimovců se vlády nad městem ujal slavný vojevůdce Salah-al-Din, na západě známější pod jménem Saladin. Ten nechal město ještě více opevnit. V letech 1171 – 1193 vládl jako sultán na městské citadele, kterou nechal pro sebe postavit. Období největší slávy však Káhira zažívala během vládnutí zvláštní bojovné kasty Mamlúků, kteří město ovládali po 267 let. Slovo „mamlúk“ znamená v překladu „ten, kdo je vlastněn“. Původně byli tito lidé otroky pocházející převážně z kavkazských oblastí mezi Evropou a Asií. Již v mladém věku byli prodáváni a dováženi do Egypta, kde sloužili jako palácová garda. Jejich vojenská služba byla odměňována pozemky a udělováním svobody.

V polovině 13. století se Mamlúci stali nejmocnější silou v zemi, podařilo se jim dokonce odstranit Saladinovy dědice z trůnu a získat ho pro sebe. Jelikož byli cvičeni jako bojovníci, stala se z nich obávaná bojovná kasta. Poté, co zaútočili na Palestinu a Sýrii, si vytvořili mocnou říši, která se rozprostírala až do severního Turecka. Mamlúci tehdy ovládali také veškerý obchod mezi východem a západem. Díky těmto příjmům se z Káhiry stalo jedno z největších a nejbohatších měst tehdejšího světa, sídlem chalífy a skutečným centrem celého islámského světa. Káhira byla jakýmsi průchozím místem pro zásilky koření a hedvábí pocházející z Číny, Indie a Arábie. Město ve velkém obchodovalo také s italskou Florencií a Janovem. Prostřednictvím těchto města mohla Káhira uzavírat obchody i s ostatními zeměmi Evropy. V souvislosti s obchodem se vzácným zbožím došlo zcela neplánovaně k obohacení slovní zásoby západního světa. Z arabštiny pochází například výraz pro rýži, kmín, šafrán, kávu nebo třeba cukr.

V době, kdy Káhira procházela tímto hospodářským rozkvětem, v ní žilo okolo půl milionu obyvatel. Jeden italský obchodník si v roce 1384 dokonce postěžoval, že v jedné ulici tohoto města je více lidí, než v celé Florencii. Káhira byla tehdy dvakrát tak velká jako Paříž, která byla tehdy největším evropským městem. Historik Max Rodenbeck o Káhiře napsal, že byla „New Yorkem tehdejších dnů svou rozlohou, hustotou obyvatelstva, podnikavostí a hospodářskými úspěchy“.

Éra Mamlúků je dodnes patrná na mnoha stavbách, které se ve městě podařilo dochovat. Právě památky z tohoto období jsou považovány za vrchol islámské architektury v Egyptě. Neodmyslitelně k ní patří štíhlé minarety, nádherně tesané kamenné kopule a intarzie z mramoru nebo jiných barevných kamenů. Celkem se v Káhiře dochovalo na 200 mamlúckých staveb, mešity, paláce, fontány a dokonce i jedna nemocnice. Tyto stavby tvoří neodmyslitelnou součást staré islámské Káhiry.

Bohužel bohatství a krása architektury nebyla tím jediným, čím byla tehdejší Káhira známá. S tímto obdobím je spojována také nepředstavitelná krutost a krvavé násilí. Jelikož tenkrát neexistovalo žádné dědičné právo na trůn, museli si případní nástupci sultána své místo doslova vybojovat. To znamenalo zbavit se veškerých svých soupeřů. Ale ani když se nový sultán dostal k moci, neměl vyhráno. Doslova na každém kroku se musel obávat úkladné vraždy. Jen málokdy se proto mamlúčtí sultáni dožívali vyššího věku. Pouze jediný to dokázal, jmenoval se Kansuh al-Ghouri a k moci se dostal v roce 1501. Byl již 46. sultánem v pořadí, a když se dostal k moci, bylo mu již šedesát let. U moci zůstal třikrát déle, než byl běžný průměr období vlády tehdejších sultánů. V roce 1516 se musel zúčastnit tažení, při kterém byla jeho mamlúcká armáda poražena Turky. V lednu roku 1517 tak mohli Turci vstoupit do Káhiry.

Ke konci 15. století se odehrály ještě další dvě události, které měly velký vliv na budoucnost Káhiry i celého Egypta. V roce 1492 objevil Kryštof Kolumbus Ameriku, čímž otevřel vstup do nového bohatého světa. O šest let později pak portugalský cestovatel Vasco de Gama obeplul mys Dobré naděje a dosáhl pobřeží Indie. Činy těchto dvou mužů způsobily, že Evropa již přestala potřebovat mamlúcké prostředníky. Káhira tak ztratila své původní postavení a stala se pouhým provinčním městem podléhajícím Istanbulu. Také celá země se jakoby uzavřela do sebe a stále více se na ni zapomínalo.

Po dobytí Káhiry osmanskými Turky a popravě posledního mamlúckého sultána v roce 1517 byl vliv Káhiry definitivně ztracen. Teprve na počátku 19. století se v souvislosti s Napoleonovou invazí do Egypta podařilo zemi vymanit z osmanského vlivu. Zasloužil se o to především albánský žoldnéř Muhammad Ali, který se následně stal místokrálem Egypta. Muhammad Ali žijící v letech 1805 – 1848 se snažil rozvíjet kontakty mezi Evropou a Afrikou. Díky jeho schopnostem se začala Káhira znovu probouzet k životu a získala zpátky svůj ztracený lesk. Ali angažoval západní učitele a experty z nejrůznějších oborů, aby přijeli do Káhiry a pomohli mu s obnovou jeho adoptivní země. Jeho prioritním zájmem bylo zajistit Egyptu dědičná práva na vládu. Jeho vláda položila základy současného egyptského státu.

Díky hospodářskému růstu země byla umožněna nová rozsáhlá výstavba, která pokračovala ještě za vlády Aliho následovníků. Káhira se začala podobat evropským metropolím s moderními předměstími. Roku 1952 došlo v Káhiře k revoluci, při níž byl svržen poslední egyptský král Farúk. Výsledkem převratu bylo v červenci roku 1953 vyhlášení Egyptské arabské republiky, jejímž prezidentem se stal Gamál Abdel Násir. Po této revoluci byly v metropoli budovány především rozsáhlé lidové čtvrti, které měly absorbovat zvýšený počet obyvatel stěhujících se do hlavního města za prací či studiem. Egyptská vláda začala s výstavbou satelitních městeček v blízkém okolí Káhiry, která měla vyřešit problém s přebytkem obyvatel. Přes veškerou snahu se Káhira i nadále nekontrolovatelně rozrůstá do okolí, stále zvětšuje svou rozlohu a počet jejích obyvatel se prudce zvyšuje. V současnosti v této metropoli žije odhadem 14 až 17 milionů lidí, přesný počet není znám.